Celodenní pěší výlet do okolí Nového Boru.
Trasa výletu: Nový Bor – lesní hřbitov (pomník popraveným Rumburské vzpoury) – Havraní skály – Radvanec – Sloup v Čechách – Sloupské skalní město (vyhlídka nad Liščí dírou, Maxmiliánova vyhlídka, Hraběnčina vyhlídka apod.) – rozhledna Na Stráži – skalní hrad Sloup (pozůstatky středověkého skalního hradu, novověká poustevna) – Nový Bor
Účastníci: Bohdana, Katka, Markéta, Martina, Jarda, Mirek, Libor, Ondra, Vláďa, Petr+kamarádi z práce Petr a Lenka (12)
Přiznám se předem, že na červnový výlet jsem se moc těšila. Vedl do končin, které mám ráda a ve kterých jsem již delší dobu nebyla. Těšení bylo ovšem vykoupeno časným ranním vstáváním: na autobusovém nádraží v Holešovicích jsme měli sraz už v 7 hodin ráno (jak to vyjádřil Petr, odjížděli jsme „v noci“). Autobus odjížděl v 7:20, v Novém Boru na autobusovém nádraží jsme vystoupili v 9 hodin.
Od nádraží jsme vyrazili ulicí B. Egermanna (bude o něm řeč níže) na Náměstí Míru, což je hlavní novoborské náměstí. Cestou jsme ještě stihli dobrou kávu a zmrzlinu v Italské cukrárně kousek od náměstí. Na náměstí se najde řada zajímavých staveb: předně je to barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie (1786-92), dále skupina domů na západní straně náměstí (necitlivě oddělená od náměstí rušnou Sloupskou ulicí) a budova Sklářského muzea. Muzeum bylo otevřeno v roce 1893, ve stávající budově je od roku 1952. Tento dům postavil v roce 1804 obchodník se sklem Johann Christoph Socher na místě staršího domu z doby před rokem 1759; v letech 1998-9 prošel dům rekonstrukcí. Na jižní straně náměstí upoutá pozornost zajímavá budova pošty (1903-5). Na náměstí lze dále nalézt třeba lavičku Václava Havla, skleněné objekty v parčíku před muzeem a novou kašnu (2018), která se jmenuje Po fajrumtu (dobový výraz pro konec pracovní doby). Náměstí má novou dlažbu a působí velmi příjemně.
Na tomto místě se krátce zastavím u historie Nového Boru (německy Haida, pro zajímavost: česky se město jmenovalo Hajda až do roku 1948, kdy došlo k přejmenování na Nový Bor), která je poměrně krátká. Začala založením v roce 1692, městem je Nový Bor od roku 1757. Rozvoj města je spojen s rodem Kinských a výrobou skla. Od roku 1870 je tady střední sklářská škola, několik menších skláren zde funguje i v současnosti (např. Crystalex CZ, Egermann, Ajeto v nedaleké Lindavě). K významným postavám novoborského sklářství patřil výše zmíněný Friedrich Egermann (1777-1864), který rozvíjel sklářské technologie (zejména barvení skla) a je spojen mj. s objevem červené či měděné lazury.
Z náměstí jsme vyrazili po zelené TZ Kalinovou ulicí. Zde jsou k vidění roubené či poloroubené domy z konce 18.st. Tradiční zástavba přechází posléze do zástavby novější (zajímavá je vila, ve které aktuálně sídlí MŠ) a moderní. V tom je ovšem celkově Nový Bor zajímavý: stojí tu vedle sebe stavby z různých historických období, výraznou stopu (bohužel ne příliš tady zanechala stavební činnost za socialismu.
Kolem zaniklé sklárny Zahn (fungovala zde brusírna skla a rafinérie, je zde zastávka NS Po stopách sklářského řemesla v Novém Boru) jsme došli k rozcestí Lesní hřbitov a odtud dále po silnici k pomníku popraveným během tzv. Rumburské vzpoury. Lesní hřbitov je pojatý jako lesopark. Založen byl v letech 1907-9, najít zde lze i kaple a nákladné hrobky. My jsme hřbitov obešli po jižní straně a zamířili k pomníku obětí tzv. Rumburské vzpoury. Ta se odehrála v květnu 1918. Začala jako protest vojáků (zejména z plzeňského 7.střeleckého pluku, který v Rumburku očekával odvelení na italskou frontu) proti nedostatečnému zásobování, šikaně a nesplněnému slibu, že navrátilci z front a ruského zajetí už na frontu znovu odveleni nebudou. Poté, co se vzbouřenci vydali z Rumburka směrem na Nový Bor, byla vzpoura rychle zlikvidována. Hlavní tři vůdci vzpoury byli popraveni přímo v Rumburku, dalších sedm bylo zastřeleno v Novém Boru na místě, kde dnes stojí pomník. Posléze jsme si na hřbitově prohlédli pomník hrdinům Rumburské vzpoury z roku 1923 od Karla Dvořáka. Na informační tabuli je tady možné dočíst se detailní informace o průběhu vzpoury.
Dále jsme se neznačenou cestu vrátili na zelenou TZ a pokračovali k vyhlídce Jelení skok. Z ní je pěkný výhled na kopec Klíč (760 m) a Hrnčířský vrch (605 m), spatřit lze též nejvyšší vrchol Lužických hor Luž s rozhlednou (793 m). Instalována je tu panoramatická mapa.
Přes rozcestí Půlnoční stráň jsme dále pokračovali k odbočce na Havraní skály. Havraní skály jsou malý pískovcový hřbet se sedmi skalkami. Na jednom z vrcholků je zřízena vyhlídka s pěkným výhledem, na tu jsme vystoupali. Vidět byl opět Klíč, dále třeba Ronov nebo Vlhošť. K dispozici byla opět panoramatická mapa.
Od Havraních skal jsme pokračovali k rozcestí Radvanec a dále po modré TZ kolem křížku a skalního reliéfu Krista do obce Radvanec (Rodowitz). Radvanec působí velmi úpravným a příjemným dojmem. Obec je prvně písemně zmíněna v roce 1384, má také sklářskou tradici. Kromě skalních reliéfů se tu najdou též sklepy vytesané do pískovcových skalek.
U radvanecké studánky jsme opustili modrou TZ, zabočili doprava, přešli po mostku s opodál stojící sochou sv. Jana Nepomuckého a na blízké silniční křižovatce (opět s křížkem) zabočili doleva. Po silnici jsme kolem Radvaneckého rybníka dorazili do Sloupu v Čechách.
Sloup (Bürgstein) leží na obchodní stezce z Prahy do Žitavy, první písemná zmínka je z roku 1318. Kromě hradu stojí v obci i zámek, postavený v letech 1730-33 za Kinských (dnes domov pro seniory), a kostel sv. Kateřiny Alexandrijské z roku 1706.
Pokračovali jsme Benešovou ulicí až ke křižovatce s ulicí Hřbitovní, kterou už vedou značené sloupské vyhlídkové okruhy. My jsme pokračovali po modře značeném Vyhlídkovém okruhu kolem Bílé paní, který nás nejdříve dovedl k sloupskému hřbitovu. Kousek za hřbitovem jsme (nečekaně) prudce vystoupali do Sloupského skalního města a přešli na značku zeleného okruhu. Znaveni náročným výstupem ve velmi teplém počasí usedli jsme následně v přístřešku U Turka. Ten se nachází nedaleko skalní věže Turecká hlava. Po příjemném posezení a potlachu jsme ještě sešli k Mikovcově vyhlídce a pak už se vrátili zpět na značku zeleného okruhu, která nás dovedla k Maxmiliánově vyhlídce a Hraběnčině vyhlídce.
Dále po zeleně značeném okruhu jsme cestou s pěknými výhledy na skalní hrad Sloup a město Sloup došli k rozhledně na Stráži. Místo má své pojmenování snad podle strážného stanoviště, které si tady zřídili v roce 1634 Švédové. Výletní restaurace tady stála od roku 1933, v roce 1998 ale vyhořela. Nově postavená výletní restaurace momentálně nefunguje, rozhledna ale ano. Otevřená je od roku 2011, je ze železa a vyhlídkový ochoz je ve výšce 26 m. Vystoupali jsme tedy 150 schodů, potěšili se nádhernými panoramaty a posléze jsme poseděli a občerstvili se u stolků před vstupem do rozhledny.
Následoval sestup po červené TZ k lesnímu divadlu (obnoveno 2004-5) a pak jsme konečně došli ke skalnímu hradu Sloup. Hrad byl vybudován na skále asi koncem 13.st. Ronovci, obklopen byl soustavou rybníků. Ke konci husitských válek se zde usadil lapka Mikuláš Pancíř ze Smojna, který-trestným výpravám navzdory-hrad vždy obnovil. V roce 1639 byl hrad definitivně zničen švédským generálem Banérem. Usídlili se zde ale posléze poustevníci. Zdejší poustevna byla zrušena v roce 1785 v rámci josefinských reforem. Za Kinských (1708-1940) skála sloužila jako výletní místo.
Na hradě bylo otevřeno, tedy jsme vstoupili. Hrad má pěknou atmosféru. Dochovaly se tu do skal vytesané prostory (třeba kostel (má podzemní i nadzemní část), obilná jáma či poustevnické cely). Poustevnickou minulost připomíná socha poustevníka Samuela Görnera (je po něm nazvána i nedaleká Samuelova jeskyně), který se věnoval výrobě optických pomůcek (zrcadel).
Hrad jsme si důkladně prohlédli a posléze pokračovali po červené TZ přes osadu Janov zpět do Nového Boru na náměstí. Tady jsme se rozdělili: jedna skupina zamýšlela odjet dřívějším autobusem a druhá se rozhodla pro návštěvu Sklářského muzea. Já jsem patřila ke skupině první-po neúspěšném hledání hospody jsem se oddělila a usedla ke zmrzlině a kávě v cukrárně, ve které jsme se zastavili už ráno. Zbytek nakonec hospodu objevil, sešli jsme se společně až na autobusovém nádraží (ovšem bez Mirka a Vládi, kteří se vraceli vlakem). Odjížděli jsme v 16:44, v Holešovicích jsme byli v 18:20.
Jak jsem se následně dozvěděla, „muzejní skupina“ byla návštěvou muzea potěšena a pěkný den završila návštěvou restaurace Ajeto, která je spojena se sklářskou dílnou.
Pěkný den to byl, slunečný a plný hezkých míst!
Zajímavé historické pohlednice Nového Boru jsou k vidění tady.
Trasa výletu na mapy.cz je k dispozici tady.