Celodenní pěší výlet s prohlídkou Liberce.
Trasa výletu: Jablonec nad Nisou (funkcionalistická radnice cca 1930, funkcionalistický kostel Nejsvětějšího Srdce Páně 1930, secesní starokatolický kostel 1900-02, pseudorenesanční stará radnice 1869, Muzeum skla a bižuterie) – NS Jany a Josefa V. Scheybalových (J. V. Scheybal – český výtvarník, kunsthistorik a etnograf) – hotel a rozhledna Petřín (1906) – Dobrá Voda – modrá TZ Rádlo-u lesa – červená – Milíře-kaple (kaple Panny Marie Bolestné, 1799) – zelená – rozhledna Císařský kámen (637 m n. m., 2009, volně přístupná) – NS Mojžíšův pramen-Císařský kámen – zelená – Vesecký rybník – NS Vesecké údolí – Liberec, Jeřmanická, zastávka MHD, přiblížení do centra
Účastníci: Andrea, Bára, Bohdana, Katka B., Markéta, Martina, Katka P.+Martin, Libor, Ondřej (10)
Délka: kolem 15 km
Mapa KČT: 20/21
Náš výlet na Liberecko se měl uskutečnit už loni v prosinci, kvůli mojí nemoci (byla jsem organizátorkou tohoto výletu) musel být ale přesunut na letošek. Bohužel i letos choroby zařádily a z výletu se omluvili Lenka, Jarda, Dana a Mirek. Z akce se omluvila také Bohunka s Gábinou a Martin. Účast zachraňovala tentokráte omladina – Katka B. si s sebou přivedla dvě kamarádky, které s námi výlet zdárně absolvovaly (uvidíme, jestli je ještě někdy na výletě uvidíme).
Odjížděli jsme v 7:45 autobusem z Černého Mostu (Markéta nás do poslední chvíle napínala, zda dorazí), v Jablonci nad Nisou jsme byli v 9:09. Ač všechny meteorologické servery shodně tvrdily, že pršet nemá, vystupovali jsme v Jablonci do deště. Naštěstí to byla, jak se později ukázalo, jenom krátkodobá záležitost. Od autobusu jsme kolem jabloneckých „mrakodrapů“ (zadních traktů domů z přelomu 19.-20.st. v blízké Podhorské ulici) došli kolem evangelického kostela dr.Farského (postaven 1892) na Mírové náměstí. Mírové náměstí je hlavní jablonecké náměstí, na kterém stojí nová radnice, postavená v letech 1931-33 dle návrhu architekta Karla Wintera ve funkcionalistickém stylu. Odtud jsme došli na Dolní náměstí, kde stojí stará radnice z let 1867-9, od 30.let 20.st. sídlo jablonecké městské knihovny. Z náměstí je též možné zahlédnout věžičky blízkého Muzea skla a bižuterie (muzeum vzniklo v roce 1904, v secesní budově bývalé exportní firmy Zimmer&Schmidt (také z roku 1904) sídlí od roku 1949).
Z Dolního náměstí jsme zabočili k římskokatolickému kostelu sv. Anny. Kostel byl postavený v letech 1685-7 na místě staršího dřevěného kostela, je to nejstarší stojící jablonecký kostel. Později byl dále stavebně upravován, aktuálně je po rekonstrukci (2006). U kostela stojí mariánská socha a smírčí kříž z roku 1666. Naproti kostelu stojí bývalá fara z poč. 19.st., na jejíž zahradě je umístěno sousoší getsemanské zahrady z roku 1829. Bývalá fara je také po rekonstrukci (2012) a nese jméno Dům Jany a Josefa Scheybalových. J. V. Scheybal byl český výtvarník, kunsthistorik a etnograf, o jehož činnosti nám u kostela krátce povyprávěla Martina. Manželé Scheybalovi dům v pol. 60.let zakoupili, zde žili a Josef Scheybal zde měl ateliér. V domě dnes sídlí kromě Památníku Jany a Josefa Scheybalových a galerie také jablonecké turistické infocentrum. To otevíralo až v 10 hodin, tedy jsme se rozhodli vyčkat do jeho otevření a zbývající čas vyplnit posezením u kávy. Příjemnou kavárnu Čoko&Kafé jsme nalezli nedaleko. Nabízela kromě kávy množství nezvyklých čokoládových dobrot, kterým někteří z nás neodolali. Do infocentra jsme se vrátili krátce po 10. hodině a vybavili se nezbytnými letáčky, pohlednicemi, vizitkami a otisky razítek.
Od infocentra jsme dále pokračovali po plánované trase: NS Jany a Josefa V. Scheybalových nás kolem historické budovy sokolovny (otevřena 1898, momentálně je v poměrně tristním stavu) v Tyršových sadech (jak jinak) nás vilovou čtvrtí s mnoha solitérními, více či méně pozdějšími zásahy znehodnocenými secesními vilami dovedla až k hotelu Petřín z roku 1906 (hotel se původně jmenoval Zur Nickelkoppe, název Petřín pochází z doby po roce 1945). Hotel stojí na místě s pěkným výhledem na Jablonec (má i vlastní rozhlednu), je bohužel momentálně uzavřený, ač prošel koncem 90.let 20.st. rekonstrukcí. Pokochali jsme se tedy výhledy na Jablonec – viděli jsme odsud i objekty, které jsme nenavštívili, třeba cihlový římskokatolický kostel Nejsvětějšího srdce Páně z let 1930-1 (od architekta Josefa Zascheho) nebo mšenskou přehradu z let 1906-9. Navštívit jsme nestihli ani další zajímavé stavby, např. starokatolický kostel Povýšení svatého Kříže (1900-2, architekt Josef Zasche), secesní městské lázně (1908-9) s přilehlým městským parkem (1885), secesní městské divadlo (1906-7) či funkcionalistické vily (Háskova a Schmelowského od architekta Heinricha Lauterbacha a Kantorova od Heinricha Kulky). Intenzivní stavební činnost v Jablonci na konci 19. a počátku 20.st. je nepřehlédnutelná, dodává městu nezaměnitelnou atmosféru. Dozajista souvisela s průmyslovým rozvojem a bohatnutím města v té době (výroba bižuterie), město je ale samozřejmě starší (první písemná zmínka je z roku 1356).
Od Petřína jsme pokračovali dále po trase NS až do Vrkoslavicec, kde jsem ulicí Stavební přešli na modře značenou TZ. Ta nás dovedla k Vyhlídce u Dobré Vody (německy původně Schnuppstein podle přezdívky místního sedláka Schnuppkarl – sedlák rád šňupal tabák, český název je ale pouze Vyhlídka) – malé skalce s vyhlídkovou plošinou osazenou křížem (zpřístupněna byla v roce 1902). Výhled ze skalky je omezený (vidět je třeba Petřín), místo ale potěší.
Po modré TZ jsme se opět vrátili na trasu NS a tzv. Hřebenovky Odra-Nisa (je určena i cykloturistům) a došli do Dobré Vody, kde jsme se u rozcestníku zastavili na krátkou svačinku. Dobrá Voda prý vznikla na místě, kde vyvěral pramen zázračné léčivé vody. U něj vznikl lázeňský dům, později hostinec a ještě později (na zač. 20.st.) výletní areál s restaurací a rozhlednou (německy zvaný Gutbrunnwarte). Ten již bohužel neexistuje (zbořen byl v roce 1966), historický obrázek jsem našla tady a též tady. Stojí tu ale kaplička z roku 1896 a funguje ski areál Dobrá Voda.
Zima nás popoháněla dále, po modré (souběžně s Hřebenovkou) jsme došli k rozcestí Rádlo-U lesa a odtud dále jsme po červené TZ dorazili do Milířů. V Milířích stojí kaplička Panny Marie Bolestné, kterou na místě původní dřevěné kaple nechal v roce 1799 postavit místní zlatník Anton Dittrich. V minulosti k ní vedla poutní procesí z Vratislavic. Už před Milířemi na nás vykouklo sluníčko, mohli jsme se tedy těšit na výhled z nedaleké rozhledny Císařský kámen.
K rozhledně jsme došli po zelené TZ, té jsme se měli dále držet až do cíle ve Vesci. Kopec Císařský kámen má nadmořskou výšku 637 m. Dříve se nazýval Špičák nebo Uhlířský vrch. Přejmenován byl po návštěvě budoucího císaře Josefa II. dne 15.9.1779. V té době totiž v očekávání války s Pruskem budovala rakouská armáda na Liberecku vojenská opevnění, na jejichž inspekci sem císař v letech 1776-9 zajížděl (byl zde minimálně třikrát). V již zmíněný den dorazil na kopec nad Milíři a údajně z dřevěné věže kontroloval vojenská opevnění v okolí. O 100 let později byla do vrcholového balvanu vsazena pamětní deska, která měla tuto událost připomenout (pamětní desku jsme bohužel neviděli). Současná rozhledna je z roku 2009. Je 20 m vysoká, celoročně volně přístupná. Na rozhlednu jsme si vyšlápli a potěšili se nádherným kruhovým rozhledem (vidět je mj. Javorník, Ještěd, Liberec, Jablonec, Jizerské hory). Na Ještědu už ležel sníh.
Pod rozhlednou jsme si následně dali malou svačinku a hlavně teplý čaj, protože tu bylo opravdu zima. Do Vesce nám zbývalo posledních 3,5 km.
Zamířili jsme k Veseckému rybníku (kousek před rybníkem se ale části výpravy podařilo sejít ze značky a museli jsme se svolávat pomocí mobilního telefonu). Rybník se německy jmenoval Teichmühle, lidově se mu dosud říká Tajch. V létě je tu živo, dá se tady koupat a stojí zde stánky s občerstvením. Teď byl rybník osiřelý, potkali jsme jenom několik pejskařů.
Kousek za rybníkem už se objevila první městská zástavba a za chviličku jsme došli k zastávce mhd Jeřmanická, odkud nám po několika minutách jel autobus do centra Liberce. Kolem třetí hodiny jsme vystoupili na zastávce Šaldovo náměstí a kolem radnice (honosná novorenesanční stavba z roku 1893) a Neptunovy kašny (původně z roku 1826, na náměstí se vrátila v roce 2009 po dlouhých 84 letech) na náměstí Dr.Edvarda Beneše zamířili do restaurace Plzeňka v horní části Moskevské ulice. Tam se nám velmi líbilo a chutnalo nám, po chladném dni stráveném venku se nám příliš nechtělo zvedat. Původně jsme zamýšleli prohlédnout si expozici Severočeského muzea nebo Oblastní galerie, na to nám už ale nevybyl čas: do odjezdu autobusu zbývalo něco málo přes hodinu. Rozhodli jsme se tedy, že doprovodíme Katku P. a Martina, kteří zůstávali až do neděle a měli rezervováno bydlení kousek od muzea. Širokou Masarykovou ulicí jsme došli na křižovatku s ulicí Vítěznou. U ní stojí hned tři velkolepé stavby, které v nočním osvícení působily ještě velkolepěji než za denního světla: Severočeské muzeum (1897-8, věžička muzea je kopií věžičky na staré liberecké radnici zbořené v roce 1894), bývalé městské lázně (1901-2, jako lázně fungovaly do roku 1984, v letech 2011-13 proběhla rekonstrukce a v objektu dnes sídlí Oblastní galerie Liberec) a budova bývalé obchodní komory (1899-1900, dnes poliklinika).
Po rozloučení s Katkou a Martinem jsme se stejnou cestou vrátili zpět na náměstí dr.Edvarda Beneše a dále pokračovali Pražskou ulicí na Soukenné náměstí (i tady stojí stavby, které působily za nočního osvětlení majestátně, třeba palác Dunaj (1928) nebo palác Nisa (1936)) a (už opět za deště) ulicí 1.Máje k autobusovému nádraží. V Liberci jsme toho nestihli hodně, alespoň tedy máme důvod zase se sem vrátit.
Odjížděli jsme pohodlným (ale úlně plným) žlutým busem v 17:40, na Černém Mostě jsme byli přesně podle jízdního řádu v 19:05.
Za sebou jsme měli zajímavý výlet, který vedl většinou po příjemných cestách a nabídl množství dalekých výhledů, a také velmi chladný den.
Trasu výletu si na mapě můžete projít tady.
Super popis výletu i s odkazy!
Markéto, děkuju za pochvalu!