Celodenní, časově náročnější pěší výlet podél labského kaňonu.
Trasa výletu: Ústí nad Labem – výjezd lanovkou z OC Forum na zámeček a vyhlídku Větruše z r. 1897 (+ případně návštěva přírodního a zrcadlového bludiště) – dále po naučné stezce Větruše – Vrkoč (červená + zelená značka) – možná odbočka na Humboldtovu vyhlídku – Soudný vrch – pak po žluté na Podlešín – možná odbočka na vyhlídku Skály (448 m) – pak dále k vyhlídce Skalky (pod vrcholem 455 m) – Moravany a Moravanský vodopád – po zelené na vyhlídku Mlynářův kámen s křížem na památku hrdinů I. světové války – možná neznačená odbočka na vodopád Dubiny a dále do Dubiček – kostel sv. Barbory a dubická vyhlídka na Portu Bohemiku – dále po žluté – možná odbočka na Doerellovu vyhlídku (pojmenována po malíři Ernstovi Gustavovi Doerellovi, který zde často maloval) a pak možná odbočka na rozhlednu Radejčín (375 m) s výhledem nejen na středohorské kopečky, ale také na téměř hotovou dálnici D8 – po žluté do obce Radejčín – Dobkovičky – Litochovice nad Labem (zde lze případně i výlet zakončit a tím zkrátit a využít vlakové zastávky k odjezdu do Prahy) – dále po zelené a po Litoměřické vinařské naučné stezce do cíle v Malých Žernosekách
Účastníci: Bohdana, Katka, Martina, Dana+Jarda, Martin, Mirek, Ondra (8)
Červnový výlet sliboval jízdu lanovkou a nádherné výhledy na labský kaňon a vrcholy Českého středohoří. Měl ale být poněkud delší, což možná některé odradilo – ráno v 7:10 se nás na hlavním nádraží sešlo osm. Odjížděli jsme v 7:28 rychlíkem Ohře poté, co jsme si v oblíbeném bistru zakoupili ranní „rozjezdovou“ kávu. Na hlavním nádraží v Ústí nad Labem jsme vystoupili v 8:40.
Lanovka na Větruši nám měla jet v 9:00, tedy jsme proběhli přes Mírové náměstí a kolem kostela Nanebevzetí Panny Marie (postaven byl kolem roku 1318, koncem 2.sv. války byl během spojeneckého bombardování poškozen a od té doby má vychýlenou věž) ke vchodu do OC Forum, na jehož střeše se nachází dolní stanice lanovky na Větruši. Nákup jízdenek jsme stihli, těsně před devátou jsme zpola zaplnili kabinku lanovky a nadále se již pouze kochali výhledy. Visutá dráha je v provozu od roku 2010, šikmá délka je 330 m, převýšení 50 m překonává za necelé 2 minuty. Více tady.
V horní stanici lanovky je k vidění model města a historické fotografie Větruše. Ondra s Jardou nám tady popovídali o historii města. Ta je velmi dlouhá: z nedalekých Stadic pocházel dle Kosmy Přemysl Oráč, zakladatel rodu Přemyslovců. Na město bylo Ústí povýšeno kolem poloviny 13.st. Já osobně mám Ústí nad Labem spojeno s průmyslovým růstem od poloviny 19.st., bombardováním na konci 2.sv. války (17. a 19.4.1945, pětina centra města byla tehdy srovnána se zemí), poválečným masakrem německého obyvatelstva (31.7.1945), poválečnou výstavbou panelových sídlišť a problematickou sociální strukturou.
Hned za horní stanicí je vyhlídková terasa, ze které je pěkný výhled na město, Labe a okolní krajinu, vidět byl i hřeben Krušných hor. Poté, co jsme se tady vyfotili, pokračovali jsme kolem Větruše k rozcestníku turistických cest.
Výletní restaurace Větruše byla postavena v letech 1896-7 ve slohu historismu se secesními prvky (architekt Alwin Köhler); na místě již dříve stála starší restaurační budova. Od poloviny 80.let Větruše pustla (v roce 2002 sem směřoval jeden z našich předchozích výletů, její stav byl tehdy, jak si vzpomínám, opravdu tristní). Rekonstrukce proběhla v letech 2002-2005, od roku 2012 zde funguje také přistavěný hotel. Pátrala jsem po původu jména Větruše (německý název místa byl Ferdinandova výšina neboli Ferdinandshöhe). Jediné, co se mi podařilo najít, je zmínka o Václavu Hájkovi z Libočan, který sem umístil nikdy neexistující hrad, který nazval Větruš, snad podle pomístního názvu. Nezbývá než konstatovat, že tady zřejmě bývalo větrno:)
Od rozcestníku jsme se nejdříve udělali odbočku k ústeckému popravišti. To zde fungovalo od roku 1574 do konce 18.st. Popraviště má kruhovou kamennou podezdívku s dřevěnou podlahou, chybějí kamenné sloupy a na nich dřevěná šibenice. Jak nám vysvětlil náčelník, takto vypadalo typické středověké popraviště. Ještě doplním, že rekonstrukce popraviště do současné podoby proběhla v roce 2006.
Od popraviště jsme se vrátili zpět k rozcestníku. Já s Danou a Martinou jsme si prošly přírodní bludiště. Ač panovaly určité obavy, neztratily jsme se a po chvíli bloudění jsme z bludiště všechny vylezly ven. Nutno podotknout, že nalezení správné cesty k východu nebylo příliš obtížné.
Nedaleké zrcadlové bludiště jsme už minuli a pokračovali po NS Větruše-Vrkoč kolem pomníku Karla Eichlera (učitele a spoluzakladatele turistického spolku Gebirgsverein Aussig) a kolem zahrádkářské osady k odbočce k Humboldtově vyhlídce. Tabule NS zde připomíná, že České středohoří několikrát navštívil slavný německý přírodovědec Alexander von Humboldt. Dále tabule zmiňuje, že trasa NS sleduje od Větruše historickou tzv. solní stezku, po které byla ze Saska do českého vnitrozemí dopravována sůl. Vyhlídku jsme tentokráte nechali stranou a pokračovali k rozcestí Soudný vrch. Za ním se šlo příjemnou cestou lesem: vegetace tu byla bujná, po oteplení se příroda rychle zazelenala a rozkvetla. Na jednom místě se otevřel výhled na hrad Střekov (vybudován před 1319) a Masarykova zdymadla na Labi (1924-36). U rozcestí Nad Vaňovem jsme si udělali odbočku k Vaňovskému vodopádu na Podlešínském potoce. Vodopád je dvoustupňový, celkem 26 m vysoký. Dostupný je ale pouze spodní kolmý stupeň, který je vysoký 12 m. Pohled na něj je impozantní. Jak jsem se dočetla, stávala tu kdysi u vodopádu výletní restaurace, kterou v roce 1925 vzala velká voda. Posvačili jsme tu tedy z vlastních zásob:)
Od vodopádu jsme se vrátili k rozcestí a šli dále po žluté, která nás přes obec Podlešín a Podlešínskou pláň dovedla k odbočce Ke Skalkám (té předchází odbočka k vyhlídce Skály, kterou jsme ale pouze minuli). Tady jsme na louce před vyhlídkou narazili na volně rostoucí fialové kosatce bezlisté, Skalky jsou cennou botanickou lokalitou. Z vyhlídky se otevírá krásný výhled na meandr Labe a vrchol hory Deblík (459 m), vidět jsou i další vrcholy Středohoří včetně Lovoše a Milešovky. Vidět je též část dálnice D8 s přemostěním a vjezdem do tunelu, která je známá kvůli pohybu podloží (zatím se po této části D8 jezdí). Na místě jsme popřáli Daně k nadcházejícím narozeninám a ochutnali dobrou buchtu, kterou nám při této příležitosti upekla.
Od Skalek jsme dále po žluté TZ došli do Dubiček a zastavili se u místního kostela sv. Barbory (postaven byl roku 1579 na místě gotické kaple z pol. 14.st., původně byl luteránský, později katolický a poutní). Hned vedle kostela je restaurace U Svaté Barbory s terasou s výhledem na labské údolí. Tady jsme si udělali na chvíli picí (a někteří i obědovou) pauzu.
Z Dubiček jsme pokračovali stále po žluté TZ k odbočce k Doerellově vyhlídce. Její jméno připomíná malíře Ernsta Gustava Doerella, který zde často maloval. Ukázku malířova díla lze najít např. na stránkách litoměřické Severočeské galerie výtvarného umění, zájemci mohou kliknout tady. Doerellovu vyhlídku jsme též vynechali a šli dále k rozhledně Radejčín. Rozhledna stojí kousek od D8. Přístupná je od roku 2010, vysoká 30 m, vyhlídková plošina je ve výšce 20 m. Nahoru jsme vylezli, je z ní pěkný výhled na Středohoří a Krušné hory.
Od rozhledny jsme šli k ŽST Radejčín (nutno dodat, že vlaky tudy už kvůli sesuvům půdy nejezdí) a přes obec Radejčín pokračovali do Dobkoviček. V Dobkovičkách se s námi rozloučila Katka, která se potřebovala dostat zpět do Prahy dříve a zamířila na vlak do nedalekých Litochovic nad Labem.
My ostatní jsme opustili žlutou TZ a po silnici došli do Chotiměře. Z Chotiměře jsme pokračovali po zelené TZ. Ta kousek za obcí podchází D8 (letos jsme tuto dálnici podcházeli již podruhé-poprvé jsme ji křížili v únoru na běžkách kousek od Petrovic). U pěkně opraveného Opárenského mlýna (původně Konradsmühle či Deutschmühle, písemně poprvé zmíněn 1685, rekonstruován 2009-11, dnes slouží jako základna Asociace TOM a Středisko environmentální výchovy TOM) jsme přešli na modrou TZ. Ta nás pěknou a pohodlnou cestou podél Milešovského potoka (s osvěžovací pauzou u Černodolského mlýna, odtud souběžně s NS Lovoš) dovedla až do cíle naší cesty, Malých Žernosek.
Malé Žernoseky působí dojmem, že je zde dobře pečováno o blaho obyvatel: cestou jsme míjeli třeba pěkný sportovní areál nebo dětské hřiště. Malé Žernoseky jsou ale spojeny především s vínem. Pod Járovým vedením jsme zamířili k Vinařství u sv. Tomáše a někteří z nás zde doplnili zásoby. Jak jsem se dočetla na webových stránkách vinařství, pěstují se zde především tzv. burgundské odrůdy. Obchod je umístěn v historické budově sklepa a lisovny. Od vinařství jsme po žluté TZ došli k ŽST Malé Žernoseky, odkud nám za chvíli (17:17) jel vlak do Lovosic (17:23). Járův tracker zde ukazoval, že máme v nohách 29,7 km. Zbylých 300 m jsem se snažila spolu s Járou nachodit po nástupišti. Vyšlo pak ale najevo, že Jára trasu měřil až od Větruše, našlapaná třicítka se zdála jistá. Na mapy.cz jsem ale naměřila „pouze“ cca 27 km, takže kdo ví, jak to vlastně bylo. V Lovosicích jsme měli asi půl hodiny čas, který jsme strávili čekáním v nádražní budově. Ondra čekal do odjezdu rychlíku s námi, pak se s námi rozloučil. Odjížděli jsme v 17:58, na Masarykově nádraží jsme byli v 19:02.
Počasí nám celkem přálo: proti pátku se sice výrazně ochladilo, ale bylo stále teplo a spíše dusno, nepršelo nám vůbec.
Trasa výletu je k dispozici tady.
A ještě pár zajímavých webů, na které jsem při psaní tohoto textu narazila:
architektura Ústí nad Labem na webu usti-aussig.net
virtuální naučná stezka Bunkry v okolí Větruše
Napsat komentář