Účastníci: Bohdana, Ivona, Katka, Dana+Jarda, Libor, Martin, Mirek, Ondra, Petr (10)
Trasa výletu: Mosty u Jablunkova ŽST – červená TZ – chata Girová (nocleh) – Komorovský Grúň – žlutá TZ – Na Dílku – Jaworzynka-Lupienie – Hrčava-bus – odbočka k Lurdské jeskyni – Nad Trojmezím – odbočka k Trojmezí – Trzycatek – Jaworzynka – Za Groniem – Jasnowice – Laczyna – Dupne – Kyčera (989 m) – Krkavice – Velký Stožek-chata PTTK (nocleh) – modrá TZ – Velký Stožek (978 m) – Pod Velkým Stožkem – červená TZ – Malý Stožek (837 m) – Cieslar – Velký Sošov-vrchol (886 m) – Malý Sošov (763 m) – Beskydské sedlo – Velká Čantoryje (995 m) – modrá TZ – chata Čantoryja – Poniwiec – centrum Ustroně – modrá TZ a cyklotrasa podél Visly do ulice Wislanska 33 (nocleh) – k lanovce na Velkou Čantoryji – lanovkou do horní stanice Polana Stoklosica – červená TZ – Velká Čantoryje – žlutá TZ – Pod chatou Čantoryjí – červená TZ – Gora – Nýdek-údolí Gory – Ostrý vrch-rozc. – Pod Malým Ostrým-hřeben – Pod Vružnou-rozc. – žlutá TZ – Třinec-nemocnice, MHD – Třinec-centrum-ŽST
Délka: 61 km (4/23/19/15)
Obsah
Čtvrtek 31.8.2017: Z Mostů u Jablunkova na chatu Girová (4 km)
Náš letošní pozdně prázdninový výlet začal -jak jinak- srazem na hlavním nádraží v Praze (v 11:20). V 11:44 jsme vyrazili rychlíkem RegioJetu směrem na Ostravu. Krátce za Prahou jsme nabrali malé zpoždění, které nám ale vůbec nezkazilo radost z cesty. Obzvláště v našem kupé (obsadili jsme jedno celé kupé a polovinu dalšího) byla nálada dobrá, k čemuž dozajista přispěla bohatá nabídka pití a jídla. Pivo střídala káva a kuskusový salát suši či dobré koláče. Přes zpoždění 15 minut jsme v Ostravě bez problémů stihli vlak do Mostů u Jablunkova (odjezd 15:31, příjezd 16:53). V Mostech se k nám připojila Ivona, kamarádky Katky.
Oblast dnešních Mostů byla osídlena ve 2.pol. 16.st. V roce 1578 tady vzniklo opevnění Šance, které mělo zastavit nájezdy Tatarů a Turků. (Šance navštívila část členů oddílu na začátku srpna 2017 při výletě do Moravskoslezských Beskyd, fotografie jsou k dispozici zde.) V obci žije 18% polská menšina.
Na cestu jsme vyrazili po červené TZ, která za Mosty stoupá k chatě Studeničné, studánce Girová a chatě Girová. Ta byla postavena v roce 1937 KČST v Karviné.
Těsně před Girovou jsme potkali pana správce, který právě odjížděl doplnit zásoby kofoly. Měli jsme tak čas vystoupat na vrchol hory Girová (849 m) zvané též Slezská Fudžijama nad chatou. Výstup byl poměrně prudký. Výhled byl sice daleký, ale omezený kvůli vzrostlým stromům.
Byl příjemný teplý letní večer. Vzhledem k předpovědi (blížily se deště a v Čechách už touto dobou pršelo) jsme si ho cenili a užívali. Po ubytování jsme u stolů před chatou s chutí snědli zelňačku a dále ujedli něco ze svých zásob. Sedět venku jsme zůstali i po setmění.
Pátek 1.9.2017: Z Girové na chatu PTTK Velký Stožek (23 km)
Po teplém slunečném dni nás přivítalo poněkud zamlžené a vlhké ráno. Ale nepršelo a bylo celkem teplo.
Po červené TZ jsme pokračovali přes vrchol Komorovský Grúň (733 m) do osady Komorovský Grúň. V této souvislosti jsem se zajímala o význam slova grúň, které se v moravských a slovenských horách vyskytuje velmi často. A dočetla jsem se, že výraz zpravidla označuje stráň, úbočí a pochází z rumunského výrazu grui, který označuje totéž. Odtud jsme po žluté TZ došli přes rozcestí Na Dílku a Jaworzynka-Lupienie (zde je hraniční přechod mezi ČR a Polskem) do obce Hrčava.
Hrčava je druhá nejvýchodněji položená obec v ČR (více na východ leží už jenom blízký Bukovec). Jak jsem se dočetla, část Hrčavy bývala součástí obce Jaworzynka, která od roku 1920 patří Polsku, a část patřila k Bukovci. Samotná Hrčava vznikla až 6.10.1927, letos bude mít tedy devadesátiny. V Hrčavě jsme nejdříve narazili na zajímavý dřevěný kostel sv. Cyrila a Metoděje z roku 1936. Stojí tady i dřevěná socha těchto moravských věrozvěstů.
Dále jsme v Hrčavě narazili na hrčavské pivo (Libor s Petrem si počkali na otevření hospůdky s tím, že se s námi setkají na Trojmezí-jak se ukázalo, pivo se ve skutečnosti vaří v pivovaru ve Vyškově), budovu MŠ a ZŠ (tu -zřejmě ve starší podobě- navštívil v roce 1993 tehdejší český prezident Václav Havel) a na Lurdskou jeskyni (u ní jsme potkali staršího pána, který nám prozradil, že Hrčavě se říká Malá Praha, a že voda ze studánky léčí oční nemoci). Celkem nás převapilo, že přes svoji odlehlost působí Hrčava velmi dobrým dojmem, domy a cesty jsou nově opravené.
Za Hrčavou žlutá TZ sklesala k rozcestí Nad Čiernym a pokračovala dále k rozcestí Nad Trojmezím (slovensky Trojmedzie či polsky Trójstyk). Odtud jsme odbočili k samotnému Trojmezí neboli místu, kde se stýkají kranice 3 států (republik): České, Slovenské a Polské. Skutečný trojmezní bod se nachází v potoce (t.č. vyschlém), všechny 3 státy tady ale mají svůj vlastní trojboký jehlanovitý monolit. Ke slovenskému monolitu je potřeba sejít ke korytu potoka a vyškrábat se na druhou stranu. Býval zde most, momentálně je ale zbořený. Kolem Trojmezí se celkem buduje a staví, takže počítám, že zanedlouho bude stát most nový. Tabule umístěná na slovenské straně připomíná, že i v blízkosti Trojmezí byly zejména v 17.st. budovány šance na obranu proti Turkům (Malé (na vrchu Valy u slovenské obce Čierna) a Volské šance (na vrchu Ochodzita u polské obce Koniaków)).
V altánu na české straně jsme posvačili a pak jsme se u českého monolitu vyfotili. Dále zde vznikla ještě jedna fotka, na které pózují do půli těla svlečení Libor, Jarda a Ondra. Šlo o jejich „tradiční trojmezní snímek“ (podobná fotografie totiž vznikla v roce 2006 na trojmezí (Dreiländereck) ČR, Bavorsko a Sasko v Ašském výběžku, kdy bylo parno).
Dále po žluté TZ jsme už po polském území došli do obce Jaworzynka a odtud pokračovali k silnici k hraničnímu přechodu Bukovec-Jasnowice. Krajina je tady kopcovitá, roztroušeně osídlená, domy udržované. Krátce před hraničním přechodem značka prudce odbočila doprava a začala stoupat, aby posléze opět sklesala k řece Olši (Olza). Tady jsme u fotbalového hřiště nalezli lavice a stoly a posvačili z vlastních zásob. Bylo dusno, což nevěstilo nic dobrého.
Po svačince nás čekalo stoupání přes osadu Dupne na vrchol Kiczory neboli Kyčera (989 m). Tady se prudce změnilo počasí: ochladilo se, objevila se mlha a mžení. Na chatu PTTK na Velkém Stožku už to ale bylo naštěstí blízko. Ubytovali jsme se kolem čtvrté hodiny a zbytek dne strávili jídlem, pitím a povídáním v teple a suchu chaty. Došlo samozřejmě na tradiční polské polévky jako kapušniak či žurek. Počasí se dále zhoršovalo, k večeru přišel prudký déšť a bouřka. Ještě doplním, že chata polského turistického klubu PTTK (Polskie Towarzystwo Turystyczno-Krajoznawcze) Schronisko Stožek byla otevřena v roce 1922.
Sobota 2.9.2017: Z chaty PTTK Velký Stožek do polské Ustroně (19 km)
Čekalo nás zamlžené a zatažené ráno s mrholením. Po snídani v bufetu na schronisku jsme se navlékli do pláštěnek a vyrazili na cestu. Po modré TZ jsme nejdříve vylezli na vrchol Velký Stožek (978 m) a poté poměrně prudce sestoupili k rozcestí Pod Velkým Stožkem. Odtud jsme dále po červené TZ pokračovali na Malý Stožek (837 m), Česlar (Cieslar, 921 m) a na rozcestí Velký Sošov-vrchol (stejnojmenná hora kousek nad rozcestím měří 886 m). Nedaleko za rozcestím stojí Schronisko Soszów z roku 1932. Dále po červené jsme došli do Beskydského sedla (680 m), od kterého jsme začali stoupat na Velkou Čantoryji, s 995 m nejvyšší vrchol Slezských Beskyd.
V mlze před námi nám poněkud utekli Jára s Ondrou, kteří na vrchol (společně s Mirkem, který šel poslední a značku sledoval) dorazili po správné cestě. Zbytek výpravy v mlze přehlédl červenou a kousek pod vrcholem z ní odbočil doprava na neznačenou lesní cestu. Na vrchol jsme posléze dorazili sice také po červené TZ, ale po té, která na Velkou Čantoryji vede od horní stanice lanovky z Ustroně. Zamířili jsme nejdříve ke krytému turistickému přístřešku vedle rozhledny, kde jsme na chvíli odložili mokré pláštěnky, a zakoupili jsme si občerstvení (hlavně teplý čaj či kávu) v blízkém českém bufetu. Rozhledna Velká Čantoryje byla otevřená, ač dohlednost byla pár metrů. Přesto si na ni vyšlápla Katka (jako jediná). Nutno dodat, že vzhledem k nepříznivým povětrnostním podmínkám dostala slevu na vstupném:) Doplním, že rozhledna byla otevřena v listopadu roku 2002. Vysoká je 29 m, konstrukce je ocelová. Škoda, že nám počasí nepřálo (kromě deště tady bylo pouhých +8°C).
Následně se s námi rozloučila Dana s Járou, kteří se rozhodli vrátit do Prahy už v sobotu a zamířili na autobus do nedalekého Nýdku.
My ostatní jsme po modré značce došli k české chatě Čantoryja a dále začali klesat na polskou stranu do Ustroně, resp. její části, která se jmenuje Poniwiec. Zde jsme hned narazili na rybí bistro s pěkným názvem Kufelek (kufel snad polsky znamená hrnek či nádoba), kde se vzhledem k blížící se době oběda rozhodli zůstat Libor s Petrem. My ostatní jsme zamířili k nedalekému rekreačnímu zařízení Park Poniwiec, ve kterém se nachází menší plavecký bazén, abychom zjistili, zda bychom si mohli zaplavat (a jak jsme se dozvěděli, možné to bylo). Zde se od nás odpojili Katka s Martinem, kteří se šli dále projít na kopec Równica (884 m) a se kterými jsme se měli sejít až večer na ubytování. Dále se odpojila i Ivona, která se rozhodla počkat na nás, až se vrátíme z plavání. Soudím, že bazén byl pro ni příliš malý, neb se neúspěšně dožadovala vstupu do bazénu venkovního, který byl ale od konce srpna uzavřen. Já s Mirkem a Ondrou jsme se vrátili do bistra za Liborem s Petrem, kteří si také chtěli jít zaplavat, a rozhodli jsme se nakonec též poobědvat. Dobrým jídlem (a pivem) posilněno nastoupilo naše pětičlenné plavecké jádro do bazénu, který se mezitím začal plnit místními. Příjemné to ale bylo!
Po plavání jsme se vydali na kávu s něčím dobrým do centra Ustroně. Nalezli jsme zde výtečnou cukrárnu Delicje, kde jsme ke kávě okusili polské sladkosti. Já konkrétně dorty, které se jmenují plesniak a chmurka malinowa (ano, neodolala jsem a okusila dorty dva).
Po cukrárně se část výpravy na sms radu Katky zastavila v místním pivovaru wrzos. Jak mi pak sdělil Petr, pivo nebylo tak špatné, ale hospoda byla poněkud příliš turistická. Já s Ondrou jsme se vydali na místo ubytování, které se nacházelo poměrně daleko od centra. Prošli jsme parkem kolem Muzea Ustrońskiego imienia Jana Jarockiego, které je věnováno hutnictví a kovárenství, až k amfiteátru (právě probíhal koncert) a k řece Wisle. Podél ní jsme pokračovali až k nádraží Ustroň Polana, poblíž kterého jsme vyzvedli Katku s Martinem, a dále do ulice Wislanska 33. Tady na nás už čekal příjemný majitel příjemného apartmánu, který nás ubytoval. Česko-polský hovor místy poněkud drhnul, ale nakonec jsme se domluvili. Za necelou hodinu po nás dorazil do apartmánu zbytek výpravy. Já s Ivonou a Mirkem jsme strávili večer už jenom odpočinkem v apartmánu, ostatní ještě zamířili do blízké hospody (Libor, Ondra, Petr) či pivovaru (Katka, Martin). Jediným stinným bodem ubytování bylo, že se Libor s Mirkem a Katka s Ivonou museli na manželských postelích dělit o jednu (míněno každá dvojice o jednu) manželskou peřinu. Více stížností jsem nezaznamenala.
Na závěr psaní o sobotě se ještě vrátím k Ustroni. Jak jsem se dočetla, má městečko svůj český název, a to Ústrání. Písemně je zmíněno na přelomu 13. a 14.st. , městem je až od roku 1956. Dříve bylo spojeno hlavně hutnictvím, nyní je známé jako lázně. V místní části Závodí byly v letech 1967-90 vystavěny lázeňské domy, kterým se říká pyramidy. Zajímavostí je, že poslední léta života nedaleko Ustroně strávil komunistický vůdce Edward Gierek (první tajemník PSDS v letech 1970-80). Více o místě třeba tady.
Po dopoledním dešti se odpoledne počasí umoudřilo, takže v Ustroni jsme už pláštěnky nepotřebovali, ač nebe zůstalo zatažené. Bylo též výrazně tepleji.
Neděle 3.9.2017: Z Ustroně do Třince (15 km)
Ani v neděli nás počasí nešetřilo. Od rána pršelo, a to i velmi intenzivně.
Po osmé hodině jsme se po snídani z vlastních zdrojů odebrali k lanovce na Velkou Čantoryji, abychom stihli první jízdu v půl deváté. V prostorách, kde se kupují lístky, jsme byli pouze my a ještě jeden starší pán, který mířil směrem na Velký Stožek. Lanovka neboli Kolej Linowa na Czantorię byla vybudována v letech 1965-7 a nám v té slotě zcela upřímně bodla. Jízda do horní stanice trvala asi 10 minut a ušetřila nám cca 450 výškových metrů.
Nahoře byla mlha, vítr, zima a pršelo. Po červené TZ jsme vystoupali na Velkou Čartoryji a odtud po žluté došli k nám už známé chatě na Čantoryji.
Od ní jsme sestoupili k rozcestí Pod Chatou Čantoryjí a po červené pokračovali přes NPR Čantoria (pralesní porost s buky, javory, jedlemi a smrky) až k rozcestí Pod Vružnou. Cestu jsem pracovně nazvala „mločí“, neboť mloků jsme viděli během cesty aspoň pět. Aspoň někomu to mokro svědčilo:) Cesta vedla převážně lesem, místy se přibližovala k polské hranici. Za lepšího počasí musí být cesta po této trase velmi pěkný zážitek. V úseku za rozcestníkem Pod Malým Ostrým šla červená značka souběžně s trasou NS Za krásami vendryňské přírody.
Od rozcestí Pod Vružnou jsme už jenom po žluté sklesali k Třinecké nemocnici Sosna. Po dni stráveném v lese se stavba před námi vyloupla jako ufo: postavena je totiž v duchu socialistického realismu (první pavilony byly otevřeny v roce 1958). Od nemocnice už to k vlakovému nádraží Třinec-centrum nebylo daleko. Protože jsme měli místenky až na odpolední vlak, zavítali jsme ještě do nedaleké pizzerie Caffe Vergnano. Na nádraží jsme se rozloučili s Ivonou, která se vracela na Slovensko. Do Ostravy jsme odjížděli vlakem v 15:26 (celkem kuriózně jsme ještě cestou přesedali v Bohumíně), do Prahy vlakem IC v 17:21. Na hlavním nádraží jsme vystoupili ve 20:22.
Ač nám po delší době vydatně pršelo, výlet byl myslím turisticky velmi vydařený: objevili jsme totiž dosud nepoznané končiny.
Trasa je na mapy.cz k dispozici tady.
Napsat komentář